Kde je vůle, tam je cesta

V prostorách bývalého fojtství v obci Pržno jižně od Frýdlantu nad Ostravicí, na usedlosti, kterou v roce 1690 zakoupili jeho předci, dnes mění dřívější hospodářství na dynamicky se rozvíjející moderní farmu další z členů ASZ Těšínské Slezsko Miroslav Herot spolu se svými bratry Vojtěchem, Jakubem a Martinem. Snad jeho mladistvý elán, velké nadšení, nevšední urputnost a vytrvalost způsobily, že značné zpoždění čítající nějakých patnáct let, které dělí začátky jeho zemědělského podnikání od ostatních kolegů sedláků, dnes není vůbec znát.

V době kolektivizace sedlačil na rodinné usedlosti na dvaceti hektarech orné půdy a deseti hektarech lesa pradědeček mladého hospodáře František, který se až do roku 1956 velmi urputně bránil vstupu do družstva. V dobré víře, že se tomu podaří zamezit, přepsal v té době statek na syna Miroslava. Nepomohlo to však a rodině hrozilo vystěhování do pohraničí. V den, kdy se tak mělo stát, nezbylo nic jiného, než kapitulovat a na statek se stěhovaly družstevní jalovice…

„V osmašedesátém, kdy se trochu uvolnily poměry, chtěl děda z družstva vystoupit, dokonce si už koupil traktor, ale přišla normalizace a on ho musel přepsat na švagra, aby o něj nepřišel,“ vypráví jeho vnuk Miroslav a dodává: „O deset let později nabídlo JZD k prodeji naši stáj, kterou otec rychle za čtyřicet tisíc koupil, aby tak zachránil rodinný majetek.“

V roce 1985 byla rodině odebrána část zahrady, která posloužila k rozšíření vedle vybudovaného průmyslového areálu. „Dodnes nám tento pozemek při našem hospodaření velmi citelně chybí, finanční kompenzace třicet tisíc korun takovou ztrátu opravdu nevyřešila,“ říká Miroslav Herot.

Když dnešní hospodář nastoupil do první třídy, přišla revoluce a jeho děda zažádal o restituce. Dohodnout se s frýdlantským družstvem nebylo nijak snadné, vydání majetku museli řešit právníci. Do sedlačení se pustili prarodiče, kterým vyhovovalo hospodařit v malém – na několika hektarech půdy, s pár mléčnými kravami, dvěma prasnicemi, hlavně žádné dluhy a investice.

„Bylo úžasné, že se do toho děda s babičkou nebáli pustit a jsem jim za to moc vděčný. Faktem ale je, že tento způsob nebyl v porevolučním období, které vyžadovalo nastartování ekonomiky farmy, obměnu vozového parku a strojních zařízení, úplně ideální. Hospodaření tak dlouho stagnovalo, téměř patnáct let se udržovala výměra půdy na třiceti hektarech a počet krav nepřekročil patnáct,“ informuje mladý farmář.*

 

Více si přečtete v prosincovém Farmáři

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *