Struma – a co dál?

S výskytem strumy, lidově řečeno „volete“, se již jak u dospělých zvířat, tak především u mláďat setkala řada našich chovatelů koz i ovcí. Jde o viditelné zvětšení štítné žlázy, což je reakce organismu (štítné žlázy) zvířete na těžký a často dlouhodobý nedostatek jódu.

S deficitem tohoto prvku dochází k poklesu produkce hormonů T4 (tyroxinu) a T3 (trijodtyroninu), které jsou pro organismus zvířete (člověka) nezbytné, protože se podílejí na látkové výměně každé živé buňky. U mláďat navíc ovlivňují i jejich celkový růst a vývoj.
Vzhledem ke své snadné viditelnosti je struma nápadným a charakteristickým příznakem nedostatku jódu. Zdaleka ale nejde o jedinou změnu, ke které v organismu zvířat dochází.
U dospělých zvířat totiž deficit jódu bývá doprovázen:
– poklesem mléčné produkce,
– poruchami reprodukce (nižší procento zabřeznutí až sterilita, ranná odúmrť plodů, aborty, porody mrtvých, málo životaschopných mláďat, poruchy puerperia),
– snížením libida u samců,
– snížením odolnosti zvířat,
– zhoršením kvality kůže, srsti, rohoviny.
U mláďat bývá nedostatek jódu odpovědný za:
– sníženou životaschopnost a vyšší mortalitu,
– snížení porodní hmotnosti,
– omezení celkového růstu a vývoje,
– pokles odolnosti vůči infekcím,
– zhoršení kvality srsti a kůže.
Vzhledem k tomu, že množství přijatého jódu je dáno existencí osy vzduch – půda – rostlina – zvíře – (člověk), dalo by se s trochou nadsázky říci, že primární nedostatek jódu v ČR je přirozený a očekávatelný.
Naše země nejen že nemá ve své blízkosti moře, které je významným zdrojem tohoto prvku uvolňovaným do ovzduší, ale leží navíc v tzv. endemické oblasti, tj. oblasti s přirozeně nízkým obsahem jódu v půdě, vodě a proto také v rostlinách.
Zhruba od poloviny 90. let platí nová norma potřeby jódu, která zohledňuje dnes obecně uznávanou zvýšenou potřebu jódu. Ta udává pro dospělou kozu a ovci potřebu 0,2 mg jódu/kg sušiny krmné dávky. V praxi to znamená dodat dospělému zvířeti 0,8 mg jódu denně, pokud počítáme s jeho průměrnou spotřebou 4 kg sušiny denně. Přičemž u vysokobřezích a laktujících zvířat, u nichž dochází k významnému výdeji minerálních látek, je zákonitě potřeba minerálních látek a tedy i jódu ještě vyšší.
Jak ovšem vyplývá z tabulky 1 nelze potřebné množství jódu zvířatům zajistit zkrmováním pouze vlastních krmiv (seno, obilné šroty, siláže a senáže). Takový způsob krmení po určité době nutně vede ke karenci jódu a to především u březích a laktujících zvířat a u mláďat. Nejjednodušším opatřením může pro řadu chovatelů být užívání jodované kuchyňské soli (místo průmyslové kamenné), které zajistí alespoň určitou pravidelnou, i když ne úplně dostatečnou, dotaci jódu. Ale vzhledem k výši potřeby jódu a především vzhledem k potřebě řady dalších minerálních látek je nejvhodnějším řešením zařadit do krmné dávky speciální minerální krmnou přísadu obsahující mimo jiné i jód.
I při plnění dřívější normy obsahu jódu v krmné dávce (která doporučovala zhruba poloviční množství jódu) se v ČR u koz i ovcí v 80. a 90. letech často vyvinuly karence jódu, doprovázené výskytem strum, mrtvých a málo životaschopných mláďat s poruchami osrstění. Šlo převážně o kombinaci primární karence se sekundární, vznikající u zvířat vysokým přísunem řady tzv. strumigenních látek, což jsou látky, které blokují využití jódu organismem. Tyto látky jsou obsaženy například v brukvovitých rostlinách (kapusta, hořčice), luštěninách a řepce. Významně strumigenně však působí také dusičnany nalézající se v pitné vodě či krmivu (nejčastěji jako následek intenzivního hnojení). Tam, kde je k napájení na pastvě využívána voda z povrchových vodotečí, může docházet ke zvýšenému příjmu strumigenně působících huminových kyselin. Mezi další nepříznivě působící látky patří řada insekticidů, pesticidů, antibiotik, PCB, ftalátové estery aj.
Dopad popsaných dvou situací tj. krmné dávky s nízkou koncentrací jódu a dále navíc ještě obsahující strumigeny (řepka, dusičnany) jsme prověřovali u koz experimentálně.
Patnáct bílých krátkosrstých koz ve věku 8 měsíců bylo rozděleno do dvou skupin (5 a 10 zvířat). U všech zvířat tvořilo po celou dobu pokusu základ krmné dávky luční seno podávané ad libitum. Pěti kozám byla předkládána jadrná směs s cíleně nízkým obsahem jódu (asi 0,3 mg jódu/kg), deseti kozám jadrná směs na bázi řepkového extrahovaného šrotu navíc s 1,5% přídavkem NaNO3, která rovněž obsahovala pouze asi 0,3 mg jódu/kg. Kozy byly ve věku 10 měsíců připouštěny. Množství jadrné směsi v závislosti na věku a březosti postupně rostlo z 0,3 na 0,5 kg na den a u laktujících koz až na 0,8 kg na den. Tři týdny před očekávaným porodem bylo u poloviny ze skupiny 10 koz zahájeno individuální perorální podávání roztoku jodidu draselného v dávce odpovídající 0,7 mg jódu na kozu a den. Po 2,5 měsících dotace a zároveň tedy po 9 měsících uvedeného režimu krmení byly vyšetřeny hladiny jódu v moči a mléku koz.
Dlouhodobě nízký příjem jódu navodil u nedotovaných koz subklinický deficit jódu středního stupně (tabulka 2), což charakterizují výrazně snížené hladiny jódu v moči pokusných zvířat v porovnání s fyziologickými hodnotami (100 až 300 g I/l) a s hladinami jódu v moči dotovaných koz. Mírně vyšší hladina jódu v moči u koz se sekundární jodopénií v porovnání s primárně navozenou jodopénií je právě výsledkem spolupůsobení dusičnanů a glukosinolátů v krmné dávce. Rovněž v mléce byl zaznamenán významný rozdíl v koncentraci jódu mezi dotovanými a nedotovanými zvířaty, přičemž nejnižší hladina je zřejmá u skupiny koz s nízkým příjmem jódu v kombinaci se strumigeny.
Na konci uvedeného experimentu byly u koz prověřovány funkce jejich imunitního systému, přičemž nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly imunitních reakcí u koz s jodopénií oproti kozám saturovaným jódem. Tento fakt lze s největší pravděpodobností vysvětlit tím, že jsme danou krmnou dávkou u koz docílili navození pouze subklinické hypojodémie, zatímco výrazné klinické příznaky (struma) a snížená odolnost zvířat jsou popisovány až u těžkých karencí. Tak tomu bylo při našem terénním sledování, při kterém byla v chovu s klinicky manifestovanou karencí jódu pozorována akutní toxoplasmóza a zvýšené úhyny u kůzlat.

Závěr:
– krmení malých přežvýkavců pouze vlastními krmivy vede zákonitě ke karenci jódu,
– nutností je přidávání jódu (nejlépe minerální krmnou přísadou),
– dotace jódu zajistí odstranění poruch štítné žlázy a současně i pevnější zdraví a vyšší produkci,
– pro lidský konzum vzniká kvalitnější potravina (mléko, maso) s významným obsahem jódu.

Práce vznikla v rámci řešení výzkumného projektu GA ČR č. 524/99/PO22.
Tento referát byl přednesen. na Mezinárodní konferenci v Seči dne 24. 11. 2001.
MVDr. Soňa Šlosárková, PhD, MVDr. Pavel Fleischer, doc. MVDr. Ivan Herzig, MVDr. Miloslav Skřivánek, VFU v Brně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *